Pico del Teide, Tenerife

Sopka Pico del Teide se nachází na ostrově Tenerife. Jedná se o třetí nejvyšší sopku světa a zároveň nejvyšší horu Španělska. Většina turistů se nahoru nechá vyvést lanovkou, my si ale chtěli tuto krásku vyšlápnout sami.

Před samotným výstupem jsem si přečetla mnoho článků o cestě na Pico del Teide, nechtěla jsem nic podcenit. Ve většině jsem se dočetla, že je cesta středně náročná, není potřeba žádná příprava ani speciální vybavení. Popíšu vám, jaké to bylo pro nás…

Výstup se dá zvládnout za jeden den, ale je to náročnější. Mnohem pohodlnější je přespat v cca polovině cesty na Refugio Altavista a výstup tak rozdělit do dvou dnů. My se rozhodli pro jednodenní výstup.

Pro výstup je nutné povolení

Pokud chcete sopku zdolat, je nutné si zařídit povolení. Toto povolení je zdarma a seženete jej na oficiálních stránkách národního parku Teide  ZDE  Pozor, povolení je pouze pro 150 osob / den a tak je někdy i 2 měsíce dopředu zabrané. Jelikož jsme kupovali letenky cca měsíc předem, neměli jsme šanci sehnat toto povolení. Pokud jste na tom stejně, nezoufejte, správci parku jsou zde s příjezdem první lanovky (od 8h) do odjezdu poslední lanovky (17h). Takže jsme si výstup naplánovali tak, aby jsme se nahoře pohybovali až po 17h. Pokud je větrno, lanovka vůbec nejede, tím pádem tam nejsou ani správci parku a můžete v klidu projít. Pokud se rozhodnete přespat v cca polovině cesty na Refugio Altavista, povolení získáte k výstupu automaticky.

Cesta z Puerto de la Cruz

Ráno kolem 8h vyjíždíme ze severního města Puerto de la Cruz. Google mapy nás táhnou zkratkou, která vede přes ten nejvíc strmý kopec, jaký jsem kdy viděla. A už tady to smrdí průserem, protože máme půjčené malé autko Volkswagen Up. 😄 Jsme pozitivní a tak se pořádně rozjedeme do kopce a věříme, že to vysavač zvládne. Po chvilce se auto v půlce kopce zastavuje a nejde s ním hnout ani nahoru ani dolů (zablokovaly se brzdy). Ulička je úzká, po stranách jsou malebné domečky. Přemýšlíme, jak se otočit. Najednou na nás z vrchu začíná najíždět popelářské auto, řidič mává rukama kolem sebe.🙈 Domorodci začínají vylézat ze svých domečků a vyzvídají co se děje. Snažíme se s nimi domluvit, ale my bohužel neumíme španělsky, oni zase neumí anglicky. Rukama nohama se nějak dohodneme a já si sedám za volant a Martin s domorodci tlačí auto. Dííííky! Brzdy se odblokovaly, a my konečně můžeme s autem hnout. 🙏 Milimetr dopředu, milimetr dozadu, milimetr dopředu, milimetr dozadu… domorodci měli smrt v očích, když jsme najížděli na jejich domečky. Podařilo se nám odjet a tak se napojujeme zpátky na hlavní cestu. Po chvilce zjišťujeme, že na okolo vede cesta, která není zas tak strmá a tak jsme v klidu pokračovali po hlavní. Aby se vám podobná situace nestala, doporučuji si pronajmout buď silnější auto nebo si dávejte pozor, kudy vás vede navigace. 😁

Jdeme na to!

V 10h jsme dorážíme na parkoviště u Montaña Blanca Sendero. Sebereme batoh s vodou a jídlem a vyrážíme se na cestu. Nahazujeme rychlejší tempo, ať doženeme ztrátu z incidentu s autem. 😃
Cesta prvních cca 5 km je příjemná, mírné stoupání, krásné výhledy do pustiny, kterou zanechala sopka. Po chvíli začíná strmější stoupání, ale stále je to zvladatelné takže udržujeme rychlejší tempo. Potom se terén mění a jdeme už jen po velkých kamenech, kopec je strmější a tak zpomalujeme. Dáváme několik občerstvovacích pauz. Najednou, po 3h cesty, když už se cítíme opravdu vyčerpaní na nás vykoukne Refugio Altavista - chata, kde spousta turistů přespává a v brzkých hodinách se vydávají na vrchol Pico del Teide pozorovat východ slunce. My jsme zde nepřišli přespat, chtěli jsme sopku zdolat během jednoho dne a tak jen nakoukneme. Dochází nám voda, ale víme, že je na chatě občerstvení. Jdeme tam nějakou vodu koupit, ať můžeme zase pokračovat. Po chvilce zjišťujeme, že je chata zavřená a je tu pouze automat na mince a my máme pouze bankovky... tyjo není to pech? 👎 Na chatě je několik turistů a tak se ptáme, zda nám nerozmění, bohužel s námi moc nechtějí komunikovat... Nevadí, nějakou vodu ještě máme a těsně pod vrcholem je bufet, občerstvíme se tam, a tak zase pokračujeme.

Po několika metrech potkáváme staršího pána, který už nemohl ani nahoru ani dolů (trochu nás to děsí), hledá svého syna a manželku, prý jsou někde nahoře a jestli jim vzkážeme ať jdou za ním. Samozřejmě vyřídíme. Pokračujeme dál, začínáme cítit jak jsme najednou unavení, špatně se nám dýchá, tváře bez barvy, nikde nikdo, ale pořád jdeme. Potkáváme nějakou paní se synem, nejspíše manželka od pána, vyřídili jsme vzkaz. Oni nás informují o tom, že lanovka je zavřená protože je větrno. Jsme v šoku a ptáme se, zda je tam otevřen aspoň bufet, abychom si mohli koupit vodu. Říkají, že je vše zavřené. Začínáme zvažovat, zda to otočit a jít zpět, vodu už jsme skoro neměli a jsme opravdu vyčerpaní, ale nechceme to vzdát, když už jsme urazili takový kus.

Slunce pere, dýchá se hůř a hůř a začíná se ochlazovat. Dopíjíme poslední zbytky vody, posilňujeme se nějakou tyčinkou a jsme rozhodnutí pokračovat, cíl je přece už jen kousek!

Po další hodině dorážíme teprve k lanovce, cíl je stále v nedohlednu a jsme opravdu vysílení. Dáváme si dlouhou pauzu, vše je tu opravdu zavřeno, takže jsme bez vody. Začínám mít strach...
Během odpočinku potkáváme sympatický pár, který nám říká "už jen kousek!" Najednou se zastaví a ptají se nás, jestli nám je dobře, prý jsme bledí, rty máme vysušené a nabízí nám vodu. Vyprávíme jim, jak jsme si chtěli koupit vodu v automatu, který nebere bankovky. 😀 Tito neskutečně ochotní lidé nám darují nějaké drobné, abychom si při cestě nazpět mohli koupit vodu. Mluvíme spolu anglicky ale po chvíli zjišťujeme, že jsou to slováci, jak je ten svět malý! Nakonec nás povzbuzují a my se vydáváme pokračovat.

Posledních 500m (od lanovky do samotného kráteru) mám vrytých do paměti nadosmrti. Co krok to extrémní zadýchání. Každou minutu si musíme sednout a odpočívat. I přes to všechno mě ani na vteřinu nenapadá to vzdát, pořád si říkám, už jen pár metrů!

Asi po hodině konečně dorážíme na vrchol! Jsme totálně vyčerpaní, bolí nás nohy, nedá se dýchat, smrdí tu síra, ale jsme neuvěřitelně šťastní. Zdolali jsme třetí nejvyšší sopku světa, nejvyšší horu Španělska! Ten pocit, když něco zdoláte vlastníma nohama, neskutečný. Jakmile jsme spatřili výhled, zapomněli jsme na celou tu nekonečnou cestu - stálo to za to!

Cesta nahoru nám trvala cca 5h a nazpět asi 4h.

Má doporučení:

Vemte s sebou hodně vody, nespoléhejte na bufety, ať nedopadnete jako my 😀
Určitě je vhodná pokrývka hlavy, celá trasa je pod přímým sluncem, není se kam schovat
Dobře se natřete opalovacím krémem s vyšším faktorem

Video z naší zdlouhavé cesty:

(spoustu záběrů jsem vystříhala, nenechte se zmást, bylo to opravdu náročné) 😆